Chtěla být dokonalá matka,


....skončila v Černovicích.

Možná si vzpomenete na ten pocit bezdětného mladého člověka, který pozoruje rodiče s dětmi ve svém okolí a v duchu hodnotí: "No toto bych svým dětem nikdy nedovolil, takhle to u nás teda opravdu vypadat nebude." Naprostá jistota v tom, jak má bezchybná výchova vypadat a jak ji v budoucnu snadno zvládnout začne s narozením dítěte více či méně slábnout a měnit se v nejistotu, strach, váhání. Jak dál? Jak postupovat? Jak neudělat chybu? Zakázat? Povolit? Být autorita nebo být víc kamarád? Neustálé váhání a následné sebeobviňování může skončit zhroucením a ztrátou posledních zbytků sebedůvěry a sebeúcty, podobně jako v jednom článku s přiléhavým názvem - Chtěla být dokonalá matka, skončila v Černovicích . Jsem nemožná/ý, neschopná/ý, ani ty děti nedokážu vychovat. Jádrem tohoto stavu ale není skutečná situace a objektivní stav dítěte, jeho vychovanost nebo "zlobivost", hlavní příčinou je nesoulad mezi mým očekáváním a mým vnímáním dané situace a také obavy z toho, jak mne hodnotí a posuzuje moje okolí.

S rodičovskou dokonalostí souvisí i dokonalost dítěte. Jak se pozná moje bezchybná výchova? Přeci podle bezchybného dítěte. Má snad moje dítě nějakou chybu nebo nedokonalost? Vrhám se na ni, pracuji s ní, zlepšuji ji. Mé dítě musí být dokonalé, abych i já byl jako rodič dokonalý. Mé dítě musí o svých chybách vědět, aby se zlepšilo, zdokonalilo a posunulo se alespoň o jednu příčku na pomyslném žebříku dokonalosti. A pak slyšíme od těch nejbližších, rodičů, jak ke svému dítěti promlouvají - "Jsi hnusný, zlobivý kluk. Až budeš hodný, tak za mnou přijď!", "To snad není možné, po kom jsi tak líná? Nemůžeš se víc snažit?", "Jak to vypadáš, okamžitě se převleč, jinak se k tobě nebudu hlásit." Kde je bezpodmínečné přijetí? Kde je jistota dítěte, že je milováno a přijímáno i se svými chybami? Že si nemusí lásku rodičů nejprve zasloužit ať už svým chování, zjevem nebo školními výsledky.

Rodiče často žijí v iluzi, že pokud se jim podaří dítě co nejvíce zdeptat a ponížit, bude se potom více snažit a zlepšovat se. Ale tato rovnice nikdy neplatí. Když se bude dítě cítit stále hůře a hůře, nebude se chovat lépe a lépe. Poukazování na jeho chyby se také často děje v afektu, prosycené negativními emocemi a nespokojeností rodiče. Tak tomu může být například při hodnocení závěrečného vysvědčení nebo při zvládání některých neobvyklých prázdninových situací. Rodič je v těchto chvílích zklamaný, naštvaný, neví si rady a má pocit vlastního selhání.

Zlepšování a zdokonalování musí jít přesně opačným směrem - nalézt to, co se dítěti daří, v čem je dobré a za co je možné ho ocenit. Toto použít jako základ, na kterém se dá stavět. Je třeba vnímat hodnotu dítěte i vlastní hodnotu bez ohledu na to, co je špatné a nepovedené. To ale nejde, jak již bylo řečeno, bez přijetí sama sebe, bez vědomí vlastní hodnoty a bez oproštění se od snahy zalíbit se okolí.

Proto se prosím zastavte a nechtějte být dokonalí, nechtějte mít dokonalé své blízké, své děti. Dovolte si být originály, které se poznají právě podle nedokonalostí a odchylek, které jim dávají jejich hodnotu.