Důvěra ?

"Neboj se, jeď. No... Odraz se a rozjeď to. Nic se ti nestane. Tak dělej. Prosím tě, dělej nebo tady budem stát až do večera. Říkám ti, že se ti nic nestane. Tak šup, jeď." Hmm, jak to skončí? Těžko říct, jestli pláčem nebo vítězstvím. 

Často člověk vidí vyděšené dítě a nad ním mámu nebo tátu, kteří se snaží seč jim síly stačí motivovat, povzbuzovat, dodávat odvahu...

A co takhle dospívající, nervozně posedávající, nejistý a vedle něho rodič s otázkou: "Co je, proč seš tak nervozní, co se stalo? Neboj se a řekni nám to."

Asi skutečně všichni v těchto příbězích chtějí svým dětem pomoci, poradit, nasměrovat je... Ale často je jejich dobře míněná snaha odmítána. Čím to může být? Proč děti tolikrát negativně reagují na jakoukoli snahu o pomoc, podporu, radu a jakoby měly klapky na očích a špunty v uších tvrdošíjně si trvají na svém.

Rodič říká "Věř mně, myslím to s tebou dobře, chci ti pomoci..." A dítě slyší "Bojím se, že to nezvládneš, že na to nemáš. Obávám se, že jsi zase něco pokazil, provedl nějakou hloupost, udělal mi ostudu."


Je hodně tenká hranice mezi povzbuzením dítěte a zároveň nechání prostoru pro jeho rozhodnutí, pro jeho cestu a pro jeho chybování a mezi prosazováním vlastní vůle, vlastní cesty a vlastních ideálů.

Až zase budete chtít získat důvěru svého dítěte, zkuste ho nehodnotit, neposuzovat a hlavně neodsuzovat. Když chcete, aby vám dítě důvěřovalo, musíte začít vy. S čím? S důvěrou ve své dítě. Nejen v jeho potenciál, který se třeba možná někdy jednou rozvine. Ale důvěřovat skutečně ve své dítě, v to, že je to skvělý, úžasný a důvěryhodný člověk. Neusíte ani mluvit - stačí pohled, gesto a hlavně - vaše vnitřní nastavení.