Kořeny a křídla

" Dětem bychom měli dát dvě věci: kořeny a křídla" (Johann Wolfgang von Goethe)

Od nejútlejšího věku děti nasávají atmosféru rodiny, do které se narodily. Čerpají z toho, co jim nabízí jejich rodiče, aby jednoho dne mohly odejít, přestřihnout poslední zbytky neviditelné pupeční šňůry, postavit se na vlastní nohy a žít svůj samostatný život. Touhou a zároveň i úkolem rodičů je, poskytnout do té doby dětem takové podmínky, aby i po vylétnutí z hnízda měly pevné kořeny, které jim pomohou překonat všechny životní bouře, dodají jim jistotu a umožní jim pevně stát na vlastních nohou bez vedení a neustálé kontroly ze strany rodičů. Těmito kořeny jsou hodnoty rodiny, rodičů, o které se mohou opřít a v bouřlivých časech se skutečně i opírají samotní rodiče. Kořeny, ze kterých jejich životy vyrůstají.

Pod pojmem "hodnota" si různí lidé představí různé konkrétní věci. Obecně se za hodnotu považuje to, co je správné a žádoucí. Co je tedy touto hodnotou ve vaší rodině? Co je na žebříčku vašich hodnot na prvním a co na posledním místě? Zkuste si nejprve jen tak sami pro sebe takový hodnotový žebříček sestavit - a nebojte se být upřímní a konkrétní. A co váš protějšek - shodnete se nebo se vaše hodnotové priority liší? A jak výrazně? Táhnete za jeden provaz nebo se v rodině vzájemně přetahujete? Nikdy není pozdě se nad podobnými rozpory zamyslet a s velkou dávkou tolerance a ochotou ke kompromisům hledat spíše to, co nás spojuje než to, co rozděluje. Tak potom může vzniknout "Ústava naší rodiny" (mimochodem tip jedněch rodičů - dávných účastníků kurzu rodičovského vzdělávání), která bude jasně deklarovat to, na čem ve vaší rodině skutečně záleží.

Ale pozor! Je velmi hezké, pokud rodiče jasně vyjadřují to, co považují za nezpochybnitelné hodnoty, na kterých staví svůj život. Ale omyl mnoha rodičů spočívá v tom, že svým dětem ústy předávají něco zcela jiného než to, co opravdu žijí a čemu dávají první místo ve svém srdci. A děti - ty malé i ty dospívající - jsou na podobné rozpory velmi citlivé. Brunno Ferrero v knize Vychovávej jako Don Bosco cituje děti: "Dospělí něco jiného říkají a něco jiného dělají. Řeknou: Nestrkej prsty do nosu!, ale sami to dělají. Nekuřte!, nakazují nám, ale sami kouří......" Skutečně je pak velmi těžké děti přitáhnout k něčemu, co nepřitáhlo ani rodiče samotné. Jak je možné doufat, že děti přijmou za své hodnoty, které vlastně pro rodiče žádnými hodnotami nejsou. Proto se snažte, pokud chcete svým dětem pomoci pevně zakořenit, stále více přijímat do svého vlastního života to, co svým dětem jako důležité předkládáte. Pak budete dětem skutečně svědčit nejen slovy ale celým svým životem.

Vlastní rodičovský příklad vnímají malé děti spíše neuvědoměle, dospívající si již rozpory ve slovech a činech svých rodičů zřetelně uvědomují a často na ně i sami důrazně a nekompromisně upozorní. Uznání vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti může i v těchto případech pomoci, ale od rodičů vyžaduje velkou pokoru a úctu k sobě i k dítěti navzdory chybám, kterých se všichni dopouštíme. "Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou sto lépe je vést a napravovat", říká Katechismus (2223)

Také Ross Campbell zdůrazňuje, že rodiče mohou své děti v hodnotové oblasti vést jen tehdy, pokud splní dvě podmínky. Jako první uvádí právě to, že rodiče musí mít v dané oblasti jasno, musí skutečně vyznávané hodnoty ve svém životě uplatňovat nebo se o to alespoň uvědoměle snažit. Druhou podmínkou je ale to, že se dítě musí dokázat se svými rodiči ztotožnit. Musí je obdivovat a mít s nimi takový vztah, aby opravdu toužilo být "jako táta, jako máma" a ne aby si pravidelně opakovalo: "Takový nikdy nechci být!". Tuto podmínku nelze splnit bez toho, aby děti cítili, že jsou milovány a za všech okolností svými rodiči přijímány. 

Přijetí rodinných hodnot nelze vynutit, případně bude takové "vynucení" fungovat jen krátký čas. Hodnoty jsou ze své podstaty to, čemu člověk věří a co považuje za důležité bez ohledu na postoj svého okolí. Je to vnitřní přesvědčení a k tomu nelze nikoho, ani dítě, ani dospívajícího a ani žádného jiného člověka donutit. Rodiče mohou ukazovat, předávat, vydávat svědectví svým životem, jakoby zasévat semínka, starat se o ně co nejpečlivěji, ale zároveň musí svému dítěti věřit a musí mu dávat určitý prostor a svobodu. Kromě vlastního příkladu a svědectví mohou rodiče především v oblasti předávání víry jako hlavní životní hodnoty pomoci svým dětem také tím, že jim poskytnou v co největší míře zkušenost bezpodmínečného přijetí.

Pokud děti v rodině nezažívají pocit, že si nemusí přízeň rodičů zasloužit výborným výkonem, poslušností nebo snad naplněním rodičovských představ, velmi těžko hledají vlastní sebeúctu, důvěru v sebe ale i v druhé a také v Boha jako dobrého, laskavého a milosrdného Otce. Celé poznání o sobě čerpá člověk nejprve jen od svých rodičů, Už v mateřském lůně dítě vnímá, je-li chtěné, milované nebo naopak. Jozéf Augustyn mluví o tom, že zkušenost podmíněné lásky je velmi bolestnou zkušeností a ovlivní jako stín celý dospělý život - manželství, přátelství, práci i náboženský život. Vede k neustálé nespokojenosti se sebou i se svým životem, se svou originalitou a jedinečností. Úkolem rodičů je jedinečnost dítěte objevovat. Virginie Satirová říká, že "Rodiče musí spolu s dětmi objevovat, kým on nebo ona jsou." Je to pro rodiče velký úkol a náročný úkol, ale jeho zvládnutí je nutným krokem k tomu, aby děti byly schopny a ochotny se s rodičovskými hodnotami ztotožnit.

A když cítíte, že vaše dítě začíná opouštět bezpečí rodiny, jakoby vás jednou rukou odstrkuje, i když se vás druhou ještě stále drží, důvěřujte Bohu, nedržte své děti násilím a věřte, že se k vám i hodnotám vaší rodiny vrátí, aby pokračovaly v rodičovských šlépějích a rozvíjeli to, co v nich jejich nejdůležitější lidé v životě zaseli.